Prohledat tento blog

čtvrtek 9. března 2017

Václav Marhoul začíná točit Nabarvené ptáče

(Tento text jsem napsala pro Revue) Producent, režisér a scenárista Václav Marhoul má ve svých sedmapadesáti letech za sebou dva celovečerní filmy – láskyplnou, kultovní parodii Mazaný Filip (2003) a ambiciozní válečné drama Tobruk (2008). Také jeho nový, autorský film Nabarvené ptáče je po umělecké i produkční stránce ambiciózním projektem a současně velmi osobní záležitostí, která začala nabírat konkrétnější podoby hned po realizaci Tobruku.

„Nejsem schopen dělat blbé filmy za peníze, musím se zamilovat,“ poznamenal Václav Marhoul ve středu na tiskové konferenci, kdy projekt představil novinářům. Informace o připravovaném filmu ovšem česká média čas od času podávala už od roku 2010, kdy se Marhoulovi povedlo získat prakticky nedobytná práva na zfilmování ceněného románu Jerzyho Kosiňského. Polský, anglicky píšící autor do Nabarveného ptáčete – kontroverzního příběhu židovského chlapce bloudícího válkou zdevastovanou krajinou - promítl v roce 1965 zážitky z vlastního dětství. Příběh o potřebě tolerance ve světě zmítaném xenofobií, hloupostí a nenávistí rezonuje jednak s Marhoulovými formativními osobními zkušenostmi, jednak nabízí nadčasové téma srozumitelné kdekoli na světě.

Marhoulův snímek předchází pověst velkého, artového projektu, připravovaného s nebývalou péčí a promyšleného do detailů. Za základ považuje Marhoul kvalitní scénář, který mu po třech letech a sedmnácti verzích podporovaných postupně osmi dramaturgy získal na MFF v Cannes Zvláštní uznání poroty scenáristické soutěže ScriptTeast - Ceny Krzysztofa Kieślowského. Právě díky scénáři se Marhoulovi povedlo získat zájem hned několika velkých, mezinárodně známých hereckých osobností, a to i navzdory skutečnosti, že jde vlastně jen o epizodní role. Hlavním hrdinou vyprávění členěného do deseti epizod je totiž desetiletý chlapec, který se během své mučivé, bolestné odysey postupně setkává s nejrůznějšími osobami, jež se dramaticky podepisují na jeho pocitech vykořeněnosti a odcizení. 

Pro hlavní roli si Václav Marhoul bez castingu, intuitivně, vybral devítiletého romského chlapce Petra Kotlára z Českého Krumlova (kde píše všechny své scénáře). Dalších, dospělých partů se ujmou profesionální herci, a to jak z koprodukční Ukrajiny, tak z Německa, Polska a Slovenska. Bude mezi nimi i Alexej Kravčenko – nyní už dospělý hlavní představitel sovětského filmu Jdi a dívej se, který v roce 1985 natočil Elem Klimov a který je pro Marhoula v mnohém vzorem pro jeho vlastní projekt. Petr Kotlár má před sebou 95 natáčecích dní, během kterých nad ním - vzhledem k explicitní drastičnosti řady natáčených scén - bude bdít speciální tým (včetně babičky a dětského psychologa). Většina ostatních herců bude ovšem na place mnohem kratší dobu. Harvey Keitel, Stellan Skarsgard či Udo Kier, ale také dvě další, mezinárodní herecké hvězdy, jejichž účast není ještě potvrzena, tak mají předepsáno třeba jen pět natáčecích dní. Přesvědčit je k účasti na projektu ovšem nebylo lehké ještě z dalších důvodů.

„Trvalo to celé roky, než se mi povedlo, aby si někteří tihle herci scénář přečetli,“ říká Marhoul. „Dneska už totiž skoro nikdo nečte scénáře, žádné. Peníze jsou důležité, ale nerozhodují. A pověst, kterou máte doma, je k ničemu. Český film má navíc jeden obrovský problém – nikdo na trhu ho nevnímá.“

Tuto situaci Václav Marhoul zjevně odmítá sám za sebe prolongovat, i když o plánech na festivalovou strategii a aspiracích na prestižní ceny nemluví. Nabarvené ptáče nicméně realizuje jako ultimativně artový projekt. Kameraman Vladimír Smutný, který je součástí natáčecího štábu shodného se štábem Tobruku, bude film snímat na černobílý filmový materiál ve formátu Cinemascope.

„A angličtina zazní na plátně jen přes mou mrtvolu. Ta by film úplně zničila,“ prohlašuje Marhoul, jehož vzorem je v tomto směru drama Ida, jíž se dostalo mezinárodního uznání (včetně Oscara) navzdory tomu, že je natočená v polštině.

Postavy v Nabarveném ptáčeti budou podle své národnosti (a národnosti svých představitelů) mluvit česky, německy či rusky. Marhoul se však chce opřít i o umělý jazyk – novoslověnštinu. Film tak bude titulkovaný i ve slovanských zemích. Vzhledem k tomu, že autor klade maximální důraz na vyprávění obrazem, je v něm však dialogů naprosté minimum: z předpokládané metráže 105 minut zabírají dialogy jen asi deset minut a hlavní hrdina má ve scénáři předepsaných jen šest vět.

Nekompromisní, artová filozofie filmu, který podle Marhoula „klade a vytváří otázky, ale odpovědět na ně musí sám divák“, se samozřejmě už odrazila i na složitosti procesu financování. Původně plánovaný rozpočet 120 milionů korun navíc musel být navýšen (v současnosti se odhaduje na 166 milionů). Projekt naštěstí už před pěti lety zaujal Českou televizi, bez jejíž podpory by ho Marhoul podle vlastních slov vůbec nemohl financovat. Mezi českými koproducenty jsou i soukromníci – Eduard Kučera (Avast) a Vladimír Mařík s Karlem Krausem (Certicon). Podle Marhoula, který by bez podpory soukromých sponzorů během dlouholetých příprav zbankrotoval, je smutné, že z oslovených 147 korporátních firem projekt nezaujal ani jedinou. Zahraniční koproducenti Nabarveného ptáčete jsou z Ukrajiny, Slovenska a Polska a projekt využívá i evropského grantového zázemí.

Náročnost Nabarveného ptáčete se odráží i v jeho dlouhé realizaci: po dvoudenních předtáčkách nedaleko Prahy, které začnou 13. března, se štáb přesune do volyňské vesničky Svalovičy, „ztraceného světa“, při jehož hledání prý Václav Marhoul najezdil osm tisíc kilometrů. Zde 23. března padne první klapka. Natáčení pak bude pokračovat v šesti etapách v Česku a na Slovensku a skončí v červnu 2018 v bývalém průmyslovém areálu v dolnoslezkém městě Świebodzice. Hlavní dětský představitel nesmí příliš zestárnout, natáčení však stejně zabere s přestávkami rok a půl. V únoru 2019 režisér plánuje mít film hotový, chce uspořádat jeho světovou premiéru a v září 2019 ho uvést do českých kin.

„Od okamžiku, kdy jsem na Nabarveném ptáčeti začal pracovat, tak uplyne jedenáct let,“ připomíná Václav Marhoul.

(Můj rozhovor o projektu, který jsem vedla s Václavem Marhoulem před třemi lety pro týdeník Euro, najdete tady na blogu. Je pěkným důkazem toho, že se Marhoul od té doby nehnul ani o píď. )

(foto: 2media)








neděle 5. března 2017

Českým lvům dominoval Masaryk

(TENHLE TEXT JSEM NAPSALA PRO REVUI) Sobotní večer v pražském Rudolfinu patřil nejprestižnější filmové výroční ceně, kterou členové České filmové a televizní akademie (ČFTA) udělili už po čtyřiadvacáté. Kultivovaně pojatý slavnostní ceremoniál, který 4. března 2017 v přímém přenosu vysílala Česká televize, ovládlo životopisné drama scenáristy a režiséra Julia Ševčíka Masaryk. Ze čtrnácti nominací jich proměnilo dvanáct, zatímco jeho největší konkurent – historický thriller Anthropoid - z dvanácti nominací neproměnil žádnou.

Příběh, v němž se britský režisér, scenárista a producent Sean Ellis vrátil k dramatickým událostem heydrichiády, se odehrává jen několik let po Masarykovi – v divácky atraktivním období druhé světové války. V hlasování akademiků v druhém kole ovšem jistě hrálo roli to, že Anthropoid nepůsobí jako český film: je realizovaný v angličtině a s převážně zahraničními herci a štábem. Nakonec získal jen nestatutární Cenu filmových fanoušků. Dojem „vlastenecké“ volby filmových akademiků podporuje i skutečnost, že Masaryk neproměnil dvě nominace za vedlejší herecké výkony, které měli zahraniční herci – Němec Hanns Zischler a Španělka Arly Joverová.

Masaryk se prosadil jako nosič vlasteneckého poselství i brilantního výkonu Karla Rodena (Český lev za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli). Jeho – na české poměry – vysoký profesionální nadstandard vedle hereckých cen (Roden a Oldřich Kaiser za mužský herecký výkon ve vedlejší roli) zrcadlí i ocenění za scénář, kameru, zvuk, střih, hudbu, scénografii, kostýmy či masky. Vysoce profesionální byla i často kritizovaná strategie producenta Rudolfa Biermanna: Masaryk má sice premiéru až po Lvech - 9. března -, sedmidenní uvedení do kin v loňském prosinci mu ovšem v souladu se statutem ČFTA umožnilo figurovat mezi tituly roku 2016. 

Drama líčící málo známou, krátkou, ale dramatickou epizodu v životě diplomata a politika Jana Masaryka zcela vytlačilo z obzoru sto dvanácti hlasujících akademiků film režiséra Jana Hřebejka Učitelka ocenění se tak nedočkala ani představitelka hlavní role Zuzana Mauréry, které role manipulátorské pedagožky vynesla už Křišťálový glóbus na MFF Karlovy Vary). Neuspěl ani mrazivě stylizovaný příběh legendární české vražedkyně Já, Olga Hepnarová režisérů Tomáše Weinreba a Petra Kazdy: z osmi nominací zhmotnil ve Lvy jen obě ženské herecké nominace – pro Kláru Melíškovou a Michalinu Olszańskou, která akademikům za ocenění poděkovala v rodné polštině.

Zájem o historická témata a „skutečné příběhy“ vyzdvihlo i ocenění dvoudílného televizního filmu Zločin v Polné,který pro Českou televizi natočil Viktor Polesný (shodou okolností s Karlem Rodenem v roli otce Jana Masaryka - T. G. Masaryka). V rámci televizních kategorií, kterým se Akademie poprvé začala věnovat loni, ovšem zabodovala i minisérie HBO Europe Pustina režisérů Ivana Zachariáše a Alice Nellis, ve které se ceněný scenárista Štěpán Hulík věnuje aktuálním sociálním problémům. 

Akademici se sice soustředili na Masaryka, své favority však letos vybírali ze 42 celovečerních hraných a animovaných filmů. Také českých dokumentů se v loňském roce do kinodistribuce dostalo značné množství. Tím nejlepším se pro členy ČFTA v jediné „nehrané“ kategorii z patnácti stal Normální autistický film. Jeho režisér, Miroslav Janek, přijal Českého lva za nejlepší dokument z rukou slovenské herečky Zuzany Kronerové (nominace za ženský herecký výkon ve vedlejší roli za Rudého kapitána) - a svou děkovnou řeč zahájil ve slovenštině. Ta zazněla během slavnostního večera často – také díky vtipné a dobře orientované moderátorce Adéle Banášové, kterou dokázal nakrátko vyvést z míry jen jeden z předávajících - Michal Pavlíček. 

Z pódia však – historicky poprvé – promluvil také samotný Český lev, a to díky improvizovanému výstupu Oldřicha Kaisera. Jednašedesátiletý držitel šesti nominací na Cenu akademie sice v Masarykovi ztvárnil prezidenta Beneše s dramatickou přesvědčivostí, ve své děkovací řeči však svedl vtipnou půtku s užvaněným Lvem, který se dožadoval poličky a kvalitního žrádla, načež laureáta usadil zlovolnou poznámkou: „Stejně zhebneš!“.


Zatímco Kaiserův výstup zajistil jeden z nejvtipnějších okamžiků večera, tím nejemotivnějším bylo předání Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii. Ten putoval k Evě Zaoralové a Jiřímu Bartoškovi, kteří se před čtyřiadvaceti lety ujali druhořadé filmové akce a proměnili ji v prestižní mezinárodní festival kategorie A – MFF Karlovy Vary. Ovací ve stoje se dočkala jak čtyřiaosmdesátiletá první dáma české filmové kritiky, která kvalitu festivalu dlouhodobě zajišťovala jako umělecká ředitelka, tak ředitel karlovarského festivalu - populární herec, který se o Lva současně ucházel díky hlavní roli v komedii Teorie tygra. Čestnou cenu uvedl oblíbený karlovarský moderátor Marek Eben, jehož pochvala Lvům jako „cenám udíleným lidem, kteří si to zaslouží“ byla jedinou politizující poznámkou, která tohoto večera padla. 

Využití přímého přenosu jako nosiče konkrétní kritiky směřující na Hrad či do Bruselu letos ustoupilo demonstraci obecnějších emocí – „masarykovského“ vlastenectví i láskyplné, „rodinné“ soudržnosti napříč obory i státními hranicemi. Herec Ondřej Vetchý tak publikum oslovil jako velkou filmovou rodinu, Polka Michalina Olszańská děkovala Čechům za to, že ji přijali, a frekvence slovenštiny a slovenských tvůrců připomněla trvalost československé kulturní federace.

Pokud měli letošní Lvi nějaký kontext, tak pouze oborový: ironicky vztahovali k letošním Oscarům a jejich politováníhodnému lapsu během předávání ceny za nejlepší film. Kreativní klavíristé Ondřej Brousek a Ondřej Gregor Brzobohatý, kteří měli za úkol doprovázet moderátorku a ukončovat případné, příliš dlouhé děkovací projevy, si dokonce do finále vypůjčili melodii z La La Landu.

Kompletní přehled ocenění najdete zde.

pondělí 27. února 2017

Trochu se zlobím: Oscar 2017

Osmdesáté deváté předávání Cen Americké Akademie - Oscarů - přineslo překvapení v podobě neúspěchu mohutně favorizovaného La La Landu: ze čtrnácti nominací, kterých v historii dosáhlo jen drama Vše o Evě (1950) a romantický velkofilm Titanic (1997), proměnila jiskřivá hudební romance jen šest. Je to stále ještě nejvíc zlatých sošek, které letos nějaký film získal, ale očekávání byla větší. Dvaatřicetiletý Damien Chazelle se může po právu radovat z Oscara za režii (která mu už vynesla mimo jiné Zlatý glóbus a cenu BAFTA). La La Land se nestal nejlepším filmem roku, nezískal Oscara za nejlepší původní scénář a nevynesl do oscarových výšin ani koncentrovaně roztomilý herecký a muzikálově všestranný výkon hlavního představitele Ryana Goslinga. Oceněna byla však Goslingova kolegyně Emma Stoneová. Cena za nelepší hudbu a píseň asi nemohla putovat jinam, kameraman Linus Sandgren ovšem ukořistil prestižní zlatou sošku i kolegovi Rodrigu Prietovi, takže Akademií trestuhodně přehlížené Scorseseho Mlčení přišlo o své jediné želízko v ohni.

Chytrá a vypravěčsky podvratná oslava Los Angeles a pomyslných hollywoodských hodnot, které jsem držela všechny palce, musela ustoupit jinému favorizovanému snímku - afroamerickému sociálnímu dramatu Moonlight, což je přesně ten druh "politicky korektního", malého filmu, po kterém za rok už neštěkne ani pes. Oscar za nejlepší film, adaptovaný scénář a herce ve vedlejší roli (Mareshala Ali) je po mém soudu příliš pro film, jehož praktickým vyzněním je situace, kdy jeden Afroameričan položí hlavu na ramenu druhému Afroameričanovi (jistě cítíte, že jsem poněkud rozzlobena). Ocenění Moonlight je praktickým odrazem množství nominací nasměrovaných letos k "nebílým" Američanům, i když letošní Ceny Akademie nebyly tak okázalým triumfem afroamerické lobby jako v roce 2004 (a teď mi řekněte, jak moc si ještě vzpomínáte na Crash). Oscary byly tímto směrem patrně letos nasměrované i pod vlivem odporu vůči nové, radikální republikánské linii Donalda Trumpa (jako další známku tohoto odporu můžeme vnímat i vítězství íránského Klienta).


Oslavu efektivní, civilní filmařiny v protikladu k žánrovému uvažování (které vedle La La Landu v nominacích reprezentovala poněkud přeceňovaná Villeneuveova sci-fi Příchozí) nepředstavoval jen Moonlight, ale i všestranně solidní Místo u moře, jež vyneslo hereckou cenu Caseymu Affleckovi a ocenění autorskému filmaři Kennethu Lonnerganovi (nejlepší původní scénář). Pokud vnímáme Oscary z většího odstupu, je letošní rok pěkným důkazem úpadku těchto cen, utopených zřejmě v různých zákulisních strategiích, vědomých i bezděčných. Obrovský divácký ohlas La La Landu je sám o sobě pěkným hollywoodským příběhem, protože úsporný rozpočet 30 milionů dolarů vyčaroval celosvětově tržby víc než desetinásobné. Chazelleův film však vypadá tak zatraceně dobře, má tak echtovní hollywoodskou image a téma, byl tak okázale favorizovaný, že z většinového pohledu jaksi zaniká, o jak dobrý, "malý" film jde.

Pro mne je La La Land přesvědčivým důkazem toho, jak jde inteligentně a současně divácky chytlavě pracovat s klasickým odkazem - a také důkazem toho, že diváci dnes snesou i poměrně komplikované žánrové koncepty. Za mne prostě tenhle film stejně všechno vyhrál.  

Samozřejmě vnímám v téhle souvislosti jako legrační, že Faye Dunawayová a Warren Beatty omylem La La Land vyhlásili za vítěze "hlavního" Oscara.

Toužíte-li po kompletním přehledu, nominace i oceněné shrnuje Wikipedie tady

úterý 14. února 2017

Kulový blesk čili osobní vlak z Vizovic

(TENHLE TEXT JSEM NAPSALA PRO REVUE) „Na druhou kolej přijel osobní vlak z Vizovic!“, ohlašuje reproduktor v obývacím pokoji inž. Severína v okamžiku, kdy na stůl dorazí minivláček s lahví domácí slivovice a skleničkami. V jedné z kultovních scén komedie Kulový blesk si amatérský vynálezce a jeho užaslý host, vědecký pracovník Knotek, mohou připít na zdar mnohonásobné výměny bytů. Té se vedle nich účastní ještě deset dalších pražských domácností. Akci, jež musí proběhnout během jediného květnového dne, sice organizuje agilní právník Radosta, maximální úsilí však musejí vyvinout všichni zúčastnění. Není tedy divu, že mnozí z nich se v průběhu náročných příprav potřebují posilnit – což se týká zvláště zodpovědného Knotka, kterého Radosta pověřuje řadou úkolů bizarního rázu: musí kupříkladu zastoupit svědka na svatbě obstarožního páru Flieger-Opatrná. Jako řidič novomanželům poslouží Severín a písní obřad doprovodí další z účastníků dvanáctisměny - penzionovaný operní pěvec Bílek.

„Nehorší na tom všem je, že člověk musí komunikovat s lidmi, se kterými nemá vůbec nic společného. Co mě pojí s takovým Fliegrem? S nějakou Opatrnou? Nebo s tímhle bláznem? (myšlen Severín), “ táhne Knotkovi hlavou. Vnitřní monolog intelektuála zataženého mimo svou sociální bublinu pomáhá dotvářet situaci postavy, která je nucena absolvovat nejrůznější ponižující lekce - což jí ovšem paradoxně jde k duhu: postupně se totiž zbavuje své sociální vydělenosti. Kulový blesk (1978) je tak jednou z řady „morálních“ filmových komedií scenáristy Zdeňka Svěráka 1/, kterou zahájil film Jáchyme, hoď ho do stroje! a která v roce 1980 vyvrcholila jednou z vůbec nejzdařilejších komedií normalizační éry – filmem Vrchní, prchni. Hodnota Kulového blesku se zakládá na kombinaci tohoto nadčasového morálního příběhu a inteligentní zábavy (která v represivní a současně nudné atmosféře normalizace i v rámci dobové filmové produkce představovala sama o sobě mimořádnou hodnotu 2/).

Film, na kterém se jako opora Svěrákova spoluscenáristy a debutujícího režiséra Ladislava Smoljaka podílel i zkušený Zdeněk Podskalský 3/, je současně působivou výpovědí o době svého vzniku. Řada motivů a témat, zapracovaných do scénáře a filmu vědomě, je dnes samozřejmě rozšířena o prvky, dokumentující podobu české společnosti konce 70. let. Mnohé detaily soukromého života hrdinů výmluvně vypovídají o „vnější“ realitě, o níž se ve filmu prostě nemluví 4/.

Život v reálném socialismu se soustřeďoval do rodinné sféry, protože přirozená společenská realizace nebyla možná. Ani uvnitř rodiny ovšem nepanuje svoboda a harmonie, zvláště vinou akurátních manželek neomylně diagnostikujících okamžik, kdy se „rodina dusí“, jejichž prototypem je Knotková (jejíž představitelka, Daniela Kolářová, se v roli životní partnerky svěrákovského hrdiny objevila už podruhé a nikoli naposled 5/). Slušný, nevýbojný Knotek se opakovaně zaplétá do alkoholických eskapád, neboť ztrátu mužské dominance v rodině mu pomáhá kompenzovat alkohol: na rozdíl od brazilské kávy, kterou noblesní mistr Bílek nabízí opakovaně a marně, je totiž sklenička čehokoli pro mužské postavy obvyklým „vyprošťovákem“ z panující reality.

Zakřiknutý vědecký pracovník se „pod vlivem“ mění v furianta organizujícího noční, parodické stěhování nanečisto. Muž, kterého doma komanduje manželka a na chodbě trýzní jeho temná nemesis – brutální soused Klabouch – ovšem druhý den musí za trest absolvovat ponižující „omlouvací“ cestu, během níž si v duchu ulevuje recitací Erbenovy Polednice. Vnitřní monolog poutající dohromady mozaikovité vyprávění hýří vtipným nadhledem, kterému však není dovoleno, aby se promítl až do hrdinova jednání. Knotek v podání Josefa Abrháma je tak jednou z prvních studií svěrákovského hrdiny 6/, jen nesměle se pokoušejícího vybojovat si svůj autonomní prostor (tentýž Abrhám si pak v tragikomedii Vrchní, prchni zahrál muže, který to naopak dokázal brilantně – fantoma českých pohostinství Dalibora Vránu).

Knotek je sympatický, ale zůstává latentním rebelem. Jeho občasné pokusy o vzpouru jsou neškodně infantilní, podobně jako vynálezy inženýra Severína (kterého si zahrál Ladislav Smoljak). Jedinou skutečně akční, silnou mužskou postavou ve vyprávění zůstává doktor Radosta, který však nedostal příležitost vymknout se rozměru prvoplánové figurky. Díky hereckým schopnostem svého představitele, Rudolfa Hrušínského, však právě činorodý právník tvořící si vlastní světy – bytové mnohasměny - vyrůstá v radostně manipulátorskou postavu hodnou pana Kopfrkingla. Motiv stěhování se právě díky Radostovi nerozvíjí v duchu krotké sociální satiry, ale rozkvétá do podoby monstrózních manévrů promyšlených břitce, do nejmenších detailů. 

Ústřední nápad Kulového blesku ovšem navenek odkazuje k vědomé snaze barrandovské dramaturgie reflektovat nešvary života v netržní socialistické realitě, v tomto případě skutečnosti, že nejsnadnějším způsobem, jak změnit bytovou situaci, tehdy nebyl prodej či pronájem, ale výměna bytu. To vedlo k amatérsky organizovaným, mnohačetným směnám. Inspirací pro Svěráka bylo vyprávění jeho přítele, literárního vědce Vladimíra Karfíka, který prožil náročnou čtyřsměnu organizovanou členem Akademie věd (ve filmu Radosta s despektem zmiňuje desetisměnu jakéhosi akademika Plíška: „půl roku mu trvala organizace a rok rekonvalescence“).

Dvanáctisměna dovoluje autorům přivést na scénu rozmyslný sociální vzorek, počínaje romskou (tehdy cikánskou) rodinou Fazekašových a důchodkyní Jechovou přes inženýra Severína a lékaře Ječného (které hrají Smoljak a Svěrák) a vědeckého pracovníka Knotka až k penzionovanému opernímu pěvci Bílkovi (kterého měl původně ztvárnit Jan Werich, ale kvůli špatnému zdravotnímu stavu si ho nakonec zahrál skutečný operní pěvec Karel Kalaš). Právě postava Bílka se v rámci mozaikovitého vyprávění postarala o klíčový dějový zádrhel: její (domnělé) úmrtí v průběhu stěhování totiž dožene Radostu k jednání za hranicí zákona. Stejný, ale lépe využitý motiv najdeme i v předchozím snímku dvojice Smoljak-Svěrák Na samotě u lesa. Také zde zdánlivý skon starého muže spojeného s „předkomunistickou“ minulostí dokončuje mravní přerod hlavního hrdiny (který se dokonce rovněž stěhuje do starcova obydlí). Původně měl Bílek ve filmu skutečně zemřít, autoři však usoudili, že by to oslabilo komediální vyznění příběhu. 

S postavou Bílka je spojeno i několik „poetických“ momentů doprovázených operním zpěvem, které nenajdeme ve scénáři a které Kulový blesk rušivě vyšinuly z žánru komedie. Jde patrně spíš o rozhodnutí Zdeňka Podskalského, spjatého v té době pevně s formátem televizních hudebních pořadů, než o režijní záměr Ladislava Smoljaka (i když ten měl prý ze strany zkušenějšího kolegy při své první režii volnou ruku). Poetika Divadla Járy Cimrmana, s níž byla dvojice Smoljak-Svěrák nedílně spojena, v Kulovém blesku ustupuje do pozadí a hájí ji především postava Severína 7/. Kulový blesk tak působí stylově i motivicky nevyváženě oproti předchozím filmům scenáristické dvojice Svěrák-Smoljak, jež režírovali zkušení tvůrci (Jáchyme, hoď ho do stroje! a „Marečku, podejte mi pero!" - Oldřich Lipský, Na samotě u lesa - Jiří Menzel). O tom, že Ladislav Smoljak dokázal samostatně režírovat stylově ucelené snímky, svědčí všechny následující tituly jeho režisérské filmografie - Vrchní, prchni, Jára Cimrman, ležící, spící, Rozpuštěný a vypuštěný a Nejistá sezóna.

Poznámky:

1/ Přestože na řadě filmů se – stejně jako na Kulovém blesku – se Svěrákem jako spoluscenárista podílel Ladislav Smoljak, k označení „svěrákovský model“ nás snad opravňuje skutečnost, že snímky, na nichž se tento scenárista podílel samostatně, vyprávějí zpravidla tentýž příběh o zmoudření (filmy Vrchní, prchni, Tři veteráni, Co je vám, doktore?, a v menší či větší míře snímky realizované Svěrákovým synem Janem, zvláště Kolja a Vratné lahve).

2/ V roce 1978 v rámci komediálního žánru na diváky cílily komedie Brácha za všechny peníze, "Já už budu hodný, dědečku!" nebo Jen ho nechte, ať se bojí. V roce 1979, kdy měl Kulový blesk premiéru, byly v rámci tohoto žánru vyrobeny snímky Hodinářova svatební cesta korálovým mořem, Pátek není svátek či Poprask na silnici E4.

3/ V roce 1980 spolupracoval se Smoljakem a Svěrákem ještě na hudební parodii Trhák.

4/ Přes schvalovací orgány by ostatně v roce 1978 nějaké skutečně kritické poznámky nemohly projít. Ve scénáři, v obraze situovaném ke Knotkům na půdu, si paní Jechová (formanovská herečka Milada Ježková) pochvaluje: „No, tohleto je krásná půdička! To jsem ani nečekala…“ Ve filmu k této sentenci přibylo legendární „Tady se mi to bude bude věšet.“, přičemž původně následoval záběr půdním okénkem na Pražský hrad, který musel být vystřižen.

5/ Předtím ve filmu Na samotě u lesa, poté ve filmech Akumulátor I a Vratné lahve.

6/ „Jsem to já a nejsem to já“ aneb Postava Zdeňka Svěráka, Revue Filmového přehledu, 24. 3. 2016. Online - http://www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/jsem-to-ja-a-nejsem-to-ja-aneb-postava-zdenka-sveraka

7/ Souvislost s mateřskou scénou autorů ovšem ve filmu – stejně jako v ostatních filmech autorské dvojice – zajišťuje i obsazení divadelních kolegů do menších rolí (Jaroslav Vozáb – inspektor, Pavel Vondruška – oddávající úředník, Václav Kotek – ženich, Josef Koudelka – fotograf, Jaroslav Weigel – metař, Petr Brukner – Pivoňka). Miloně Čepelku chtěl Smoljak obsadit dokonce do role Knotka, ten však odmítl.

ČSR 1978, 82 min.
Režie: Zdeněk Podskalský, Ladislav Smoljak
Scénář: Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak, Zdeněk Podskalský
Kamera: Ivan Šlapeta
Hudba: Zdeněk Lukáš
Hrají: Josef Abrhám (Knotek), Rudolf Hrušínský (Radosta), Karel Kalaš (Bílek), Daniela Kolářová (Knotková), Bedřich Prokoš (Fliegel), Zita Kabátová (Opatrná), Milada Ježková (Jechová), Zdeněk Svěrák (Ječný), Ladislav Smoljak (Severín). Marie Málková (Ječná)
Na DVD v remasterované verzi: 17. 2. 2017