Prohledat tento blog

Načítání

středa 31. srpna 2016

Obr Dobr a krok důvěry (se spoilery, jinak mi to nejde)

Stevenu Spiebergovi bude v prosinci sedmdesát, patří ovšem k těm činorodým filmařům, kteří stále ještě dovedou divákům nabízet rozmanité a vzrušující koncepty. Když odhlédneme od jeho (rovněž pilných a zajímavých) producentských aktivit, už necelý rok po skvělém Mostu špiónů (2015, mou recenzi najdete tady) uvádí Spielberg do kin rodinnou podívanou Obr Dobr. Ten je vlastně vztahovým příběhem založeným do značné míry na dialozích, v němž vystupují prakticky jen dvě postavy. Jednou z těchto postav je ovšem obr vytvořený pomocí CGI technologie na základě hereckého výkonu Marka Rylance (Oscar za Most špiónů) - takže není divu, že tento komorní opus měl rozpočet 140 milionů dolarů.

Nejdřív je třeba uvést dvě věci na pravou míru: mnozí uživatelé internetu (aniž Obra viděli) teď od sebe opisují větu o "nejhorším Spielbergově filmu" (narážející na to, že coby letní blockbuster film v domovských USA neuspěl). A mnozí z těch, co film chválí, o něm píší jako o pohádce. To první ponechám bez komentáře (Spielberg si už své vydělal a dnes si může dělat i to, co ho prostě baví). K tomu druhému se sluší podotknout, že ne každý filmový příběh pro děti lze označit jako pohádku, a o adaptacích předloh britského spisovatele Roalda Dahla to platí tuplovaně (viz jejich seznam tady). Technicky se ovšem v novém Spielbergově filmu vyskytuje autonomní fikční svět obývaný obry a titulní protagonista je tak velký, že nosí hlavní hrdinku na dlani. Příběh se však neopírá o žádné klasické pohádkové schéma a jeho východisko, těžiště i katarze jsou v naší realitě, jejíž některé aspekty proměny ve fantaskní realitě ovšem podporují.

V rámci Spielbergovy tvorby má Obr Dobr blízko zvláště k Hookovi - a jménem své nedávno zesnulé scenáristky Melissy Mathisonové (1950-2015) odkazuje k E. T. - Mimozemšťanovi. Hledání a potvrzování skutečného domova (emocionálně pravdivé, funkční rodiny) prostřednictvím "nadpřirozeného" (někdy jen žánrového) prvku je pak prominentním (protože autobiografickým) spielbergovským tématem. Můžeme ho sledovat od Duelu (1972) po Most špiónů - a samozřejmě si při tom užijeme plno legrace, neboť se pohybujeme v rámci té nejlepší hollywoodské zábavy. 

Mezi vraždící náklaďák, lidožravého žraloka, duchy, hodné a zlé mimozemšťany, piráty, nacisty,  teroristy, komunisty, černochy a Židy se teď zařadili obři. Ti se - podobně jako onehdy dinosauři - dělí podle toho, jestli jsou masožraví nebo vegetariáni. Titulní hrdina je jednoznačně vysazený na zeleninu (představovanou ovšem zprvu jen nechutnými fňokurkami). Dobrových devět sousedů v zemi obrů jsou ovšem masožravci, respektive lidožrouti. Dahlova předloha rozvinutá do podoby spielbergovského hollywoodského příběhu pak líčí, kterak malou, osamělou dívenku Sophii z londýnského sirotčince unese hodný obr do své říše, aby si měl s kým povídat. V Dobrově světě však není pro holčičku bezpečno, protože na ni má spadeno parta zlých sousedů. Jde o souboj světa dospělých a dětí - v poměru ke zlým obrům je totiž Dobr spíš jako kluk, přestože má vzhled starce. I když motiv ženské osoby spočívající na obří dlani sugeruje "nemožný" milostný vztah ve stylu King Konga, jde tady naopak o programově asexuální vztahovou romanci (ostatně - design dvanáctileté Ruby Barnhillové je tak antilolitkovský, že uspokojí i nejzavilejší viktoriánské puritány). Symbolickou, ochranitelskou funkci Dobrových dlaní pak pěkně vyjadřuje "okamžik důvěry", kdy Sophie vykročí z balkónu do zdánlivého prázdna - stejně jako onehdy Indiana Jones na cestě ke grálu v Poslední křížové výpravě. Jde ovšem jen o zážitek důvěry, kterou hrdinka musí posléze najít ve vlastní realitě.

Podobně jako v Hookovi jde navíc o variaci na předchozí příběh a téma "udělat něco jinak - dospěle": obr Dobr už si kdysi coby společníka unesl malého chlapce. Portrét královny Viktorie časově určuje předchozí epizodu, jež měla špatný konec, nyní je ovšem jiná doba - a "chlapecké dobrodružství" má jako hrdinku děvče. O tom, že jeho symbolickým cílem je post královny, nás vizuálně ubezpečí už způsob, jakým se Sophie v sirotčinci halí do přehozu. Motiv královny uvozuje i titulní strana časopisu z dopisní schránky. Aby se hrdinka mohla vymanit z pasivní role bezprizorního sirotka, musí být nejprve (víceméně dobrovolně) unesena: z role ukrývaného a ohroženého cizince přechází do role aktivního "zlepšovatele" fikční obří země. Aby zlepšila svou pozici ve vlastním světě, musí změnit tamní pořádky, přičemž příznačně zafunguje jako žena v "infantilním" mužském světě (ne nadarmo ultimativně zasáhne také do stravovacích návyků Dobra i jeho zlých druhů, kteří mají nejraději malé děti. (Tady by se v klasické pohádce odehrála nějaká brutální, ilustrační scéna -a myslím, že kdyby nešlo o dietní disneyovskou produkci, měl by ji ve svém filmu i Spielberg).

(Pozor, spoiler) O tom, že Obr Dobr nevyužívá pohádkových řešení, svědčí i skutečnost, že ke konfrontaci představitelů dobra a zla nakonec sice dojde, řešení však není pohádkové: zúčtování s fyzicky nesrovnatelně zdatnějšími protivníky přesunou Sofie a Dobr chytře na britskou královnu, respektive na spojené vojenské síly tří mocností (Alžběta II. s žádostí o spolupráci telefonuje "Borisovi" a "Nancy a Ronniemu"). (víceméně konec spoileru)

Vyprávění zprvu působí  časově zcela indiferentně (Sophie stylově čte Dickensova Mikuláše Niclebyho). Postupně se ustaluje, načež odkaz na historické osobnosti (Alžběta II. - Boris Jelcin - Ronald Reagan) odpovídá době, ve které Dahlova knižní předloha vyšla a který je také rokem premiéry jednoho z významných milníků ve Spielbergově kariéře - E. T. - Mimozemšťana (na kterého tedy Obr Zlobr v citacích odkazuje zcela právem). Vzpomínka na 80. léta, jež pro Spielberga představovala zlatý tvůrčí věk, se pak koncentruje na samotného obra Dobra, který tak nese i jisté autobiografické rysy. Dobr se realizuje v lidském světě, kam se vkrádá v noci, aby spícím lidem svou kouzelnou trubkou vdechoval sny. Scéna "míchání snů" z nejrůznějších ingrediencí pak radostně i ironicky ilustruje představu o kutění hollywoodského vypravěče v jeho magické laboratoři (tyto obrazy jsou navíc plné optických hříček a hrátek). Důvěra ve vypravěčství je zde stejně bezmezná jako jistota, že v prázdnu se vždycky objeví spásné, obří dlaně: iluze, jež "věčný kluk" Dobr vytváří, mají v realitě jednoznačně pozitivní efekt, takže i zlé sny jsou plně funkční. Naplněný sen samotné Sofie je tak součástí širšího celku: jakkoli obyčejnýmá dahlovsky absurdní podobu (avšak koho by neuspokojilo třeba to, že předtím permanentně bosá hrdinka dostane konečně i domácké, teplé bačkůrky?). Je ovšem jasné, že únik do Dobrova světa (nebo jakéhokoli fikčního světa) není řešením. 

Spielbergova práce na finálním dojímání diváka je pak vzácně rozmyslná: stupňovité konce nabalující postupně emoce všech cílovách skupin ve stylu E.T. (nebo Schindlerova seznamu) jsou dávno minulostí, Dva velmi jímavé momenty týkající se rozchodu a opuštění nejsou umístěny na konci příběhu, kde pouze doznívají. Přestože Spielbergova stará parta je v plné síle (Mathisonová, John Williams, Janusz Kaminski...), celková stavba Obra Dobra není ideální: ornamentální líčení hrdinova kouzelného světa zabírá příliš mnoho diváckého času a může dokonce nudit. Zábava se rozjede poněkud pozdě a před akcí je vždycky upřednostňován humor (i když popis návštěvy Dobra v Buckinghamském paláci je roztomilý, včetně fekálního "prdícího" gagu).

Reakcemi dětí přítomných v kině jsem ovšem byla mile překvapená - ani nepamatuji, kdy bych zažila na rodinném filmu tak spontánně příznivý ohlas. Nevím ovšem, jak se bude Obr Dobr líbit vám. Pokud jde o mne, byla jsem především velmi dojatá některými momenty "pozdního" díla autora, do jehož pečovatelských dlaní kdykoli ráda bezhlavě skočím.

USA / VB/ Kanada 2016, 117 minut, dabig
Režie: Steven Spielberg
Scénář: Melissa Mathisonová (podle knížky Roalda Dahla)
Kamera: Janusz Kaminski 
Hudba: John Williams
Hrají: Mark Rylance (obr Dobr), Ruby Barnhillová (Sophie), Penelope Wiltonová (královna), Rebecca Hallová (Mary), Rafe Spall (pan Tibbs), Bill Hader, Jemaine Clementová. 
Premiéra: 1. 9. 2016

úterý 30. srpna 2016

Buchty a klobásy: divákův ráj za hranicemi vkusu

Touha lahůdkového párku zasunout se do sličné žemle z vedlejší police v samoobsluze je spíš tématem pro pikantní animovaný skeč. Jen stěží si lze představit, že prostoduše obskurní vtípek by se mohl rozvinout do podoby vtipného a chytrého celovečerního filmu. Autorům animované komedie Buchty a klobásy, která ve čtvrtek vstoupila do českých kin, se to zjevně povedlo. Snímek, na němž se podílela parta populárních komiků vzešlých z produkční stáje Judda Apatowa (Superbad, Travička zelená, Apokalypsa v Hollywoodu), si vystačil se skrovným rozpočtem 19 milionů dolarů. Do pokladen kin jen v domovských Spojených státech však přinesl za dva týdny promítání víc než trojnásobek. Z hlediska techniky animace samozřejmě Buchty a klobásy nepůsobí tak impozantně jako letní pixarovský animovaný hit Hledá se Dory (který stál studio Disney 200 milionů dolarů), dospělým divákům bez předsudků však mohou poskytnout stejnou zábavu jako jejich dětem veselý příběh příběh o zapomnětlivé rybě. 

Jenže pozor - zatímco dospělí si mohou užívat i mnohavrstevné příběhy studia Pixar, film režisérů Conrada Vernona a Grega Tiernana je pro děti naprosto nevhodný. Přestože designem připomíná roztomilou disneyovku, mnohý rodič, který do kina vyrazí se svým postpubertálním potomkem, nejspíš usoudí, že přístupnost od patnácti let byla u nás stanovena příliš optimisticky. Buchty a klobásy jsou totiž opravdu hodně sprosté, a to jak v obraze, tak (zvláště) v dialozích. Nekorektních výrazů a lascivíních vtípků se tu až nadužívá, snad proto, že si je chtěli vychutnat všichni scenáristé (byli čtyři, včetně herce Setha Rogena, který namluvil postavu hrdinného lahůdkového párku Franka).

Obdivuhodným výkonem jsou pak výborné, hravé a chytré (a samozřejmě příslušně sprosté) české titulky Františka Fuky. Zkušený překladatel ovšem zjevně už nemohl ovlivnit namátkou zvolený distribuční titul (hot dog nevzniká spojením klobásy s buchtou, které se ve filmu vůbec nevyskytují. (V originále se film mimochodem jmenuje nevinně Sausage Party). Ve spojení s titulky si můžete vychutnat komediální hlasové výkony takových herců, jako jsou Kristen Wiigová, Jonah Hill, Michael Cera či Paul Rudd. Nečekaný smysl pro kontroverzní humor projevili i Edward Norton a Salma Hayeková. Pokud jde o akustické rozkoše, opravdový animovaný hit z filmu dělají i písničky osmioscarového hudebního skladatele Alana Menkena.

Laciný supermarket jako obraz Ameriky 

Autoři Buchet a klobás nenabízejí ani originální design, ani novátorský koncept. Podobně jako v pixarovkách jsou totiž protagonisty antropomorfizované předměty. Zaměstnanci ani nakupující v laciném předměstském supermarketu ovšem hrdiny, kteří naplno ožívají po zavíračce, vnímají jako normální zboží. (S výjimkou feťáka sjetého pervitinem, jemuž propůjčil hlas James Franco.) Nosný nápad je k nezaplacení: Lidé netuší, že předměty, které kladou do nákupních vozíků, je považují za bohy odnášející vyvolence ven, kde je čeká nový, Příští svět. Protože se blíží 4. červenec, den slev, mají i Frank a ostatní párky z balíčku velkou šanci, že se brzy konečně zasunou do vyhlédnutých žemlí. Párkový hrdina s milovanou Brendou Žemlovou a dalšími přáteli se však místo toho vydávají na dobrodružnou pouť mezi cizími regály, aby se od „indiánské“ kořalky Ohnivé vody a jiných trvanlivých (nesmrtelných) potravin dozvěděli pravdu o své existenci. Kdyby hrdinům nepomáhalo další odvážné pečivo – lesbické taco Teresa, která se zakoukala do Brendy, patrně by neunikli úkladům démonického zloducha Pičifuka...

Děsivější než pomstychtivá vaginální sprcha je ovšem otřes, který Fred a jeho přátelé zažijí tváří v tvář pravdě. Potvrzuje se, že lidé dělají venku se zbožím strašlivé věci (jedí dokonce i děti - baby mrkvičky!). Odvaha tvůrců Buchet a klobás sahá ovšem ještě dál než ke konfrontaci hrdinů s jejich jejich falešným útěšným náboženstvím. Ohnivá voda se posléze prohulí až k odpovědi na kardinální otázku týkající se samotného původu animovaných postav… 

Dějová linka vázaná na vážnou ontologickou otázku umožňuje tolerovat skutečnost, že Buchty a klobásy postrádají soudržnost a jsou složeny z komických etud, orgiasticky přeplněných bujarými nápady až k nepřehlednosti. Pokud nejste upjatí, tento bizarní letní filmeček vám nicméně může poskytnout neobvyklý zážitek. Nelze ovšem odhadnout, jak si příběh odvážného párku povede v Česku. Animované snímky jsou u nás stále ještě považované za zábavu pro děti a tato podívaná je do značné míry založena na zkušenostech se zámořskou popkulturou (a nakupováním v amerických supermarketech). Stará žvejkačka na kolečkovém křesle, mluvící syntetickým hlasem, připomene Stephena Hawkinga skoro každému, sekaná (meat loaf) zpívající hlasem zpěváka s přezdívkou Meat Loaf je ovšem už tak trochu tvrdým oříškem. 

Buchty a klobásy jsou ovšem především komplexním jízlivým komentářem k životnímu stylu současné Ameriky, plnému předsudků, stereotypů, manipulací a animozit. V supermarketu s tematickými regály „národních“ potravin tak vzniká napětí mezi židovským bagelem Sammym a arabským lavašem Karimem (i když oba mají dobrý vztah k hummusu). Německé lahůdky mají sympatie ke konečnému řešení a rasistické bílého zelí touží poslat cikánskou pečeni do trouby. Buchty a klobásy jsou pěknou ukázkou hořkého, amerického židovského humoru, podobně jako v tradičních animovaných filmech se ovšem obraz intolerantního světa nakonec rozplyne v humanistickém smíření. Co na tom, že může mít podobu hromadných orgií napříč různými sexuálními orientacemi a praktikami? Užijte si život, dokud to jde! 

Sausage Party
USA 2016, 89 minut

Režie: Conrad Vernon, Greg Tiernan
Svénář: Evan Goldberg, Seth Rogen, Kyle Hunter, Ariel Shaffir
Hudba: Alan Menken, Christopher Lennertz
Mluví: Seth Rogen, Kristen Wiigová, Jonah Hill, Edward Norton, Salma Hayeková, Michael Cera, Paul Rudd

Premiéra: 25. srpna 

(Tehle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuju.)


pátek 26. srpna 2016

Božská Florence

Životopisné filmy se obvykle zabývají osobnostmi, které ve svém oboru uspěly. Často vzešly z nuzných poměrů, rvaly se s realitou a zemřely v bídě a nepochopení. S titulní hrdinkou nové filmové biografie Božská Florence je to ovšem jinak. Florence Foster Jenkinsová se narodila v roce 1868 bohatá a o sedmdesát šest let později zemřela ještě bohatší. A odešla ze světa jako „nejhorší operní zpěvačka na světě“, aniž si zřejmě plně uvědomila paradox svého úspěchu. Osudy Jenkinsové inspirovaly několik divadelních her a v roce 2015 i celovečerní film Marguerite, jehož děj byl ovšem přenesen do francouzského prostředí. Zatímco s náročným titulním partem se v něm úspěšně poprala Catherine Frotová, Božská Florence se opírá o fenomenální výkon Meryl Streepové. Mohou nastat spory o tom, zda sedmašedesátiletá americká hvězda svou francouzskou kolegyni „přezpívala“, pokud jde ovšem o herecký výkon, má Božská Florence navrch.

Režisér Stephen Frears má totiž s životopisy zajímavých žen bohaté zkušenosti. Jeho zatím nejoceňovanějším dílem je drama Královna s Helen Mirrenovou v roli britské panovnice. Frears natočil i skutečný příběh zestárlé matky hledající ztraceného syna Philomena (2013), v němž excelovala Judi Denchová. Ta si předtím zahrála i v jeho tragikomedii Show začíná (2005), kde se rovněž inspirovala reálnou postavu - výstřední šéfkou londýnského divadla Lauru Hendersonovou. 

Právě Božská Florence ovšem ukazuje možnosti i omezení Frearsova přístupu. Obdivovatelům Streepové film nabízí úžasnou zábavu. Nejen díky filmové verzi muzikálu Mamma Mia! (2008) totiž vědí, že „jejich“ hvězda umí zpívat – a zvládnout s přehledem falešný part mohou, jak známo, jen skutečně zkušení pěvci. Pro ty, kdo Streepovou „nemusejí“, může být ovšem Frearsův film jen dráždivou zbytečností. Scénář Nicholase Martina je nicméně přesvědčivým základem této one-woman show. Hrdince nabízí dvě podpůrné mužské postavy - milujícího životního partnera St. Claira (v nečekaně vnitřně bohatém podání Hugha Granta) a klavíristu Cosmého McMoona, kterého s citem a humorem hraje Simon Helberg (seriál Teorie velkého třesku). V roli talentovaného hudebníka, který svůj počáteční úděs přetaví v obdiv ke své zaměstnavatelce, využil americký komik své skutečné klavírní umění. Také Grant recitující coby zkrachovalý britský herec usínající Florence Shakespeara je „vážně“ dobrý. 

Trik Božské Florence je tak v umění pohybovat se na hraně: vysoce profesionální tým (k němuž patří i hudební skladatel Alexandre Desplat) dává své talenty do služeb „nemožné“ hrdinky a pracuje s paradoxy. Newyorská hudební mecenáška se jen díky svým penězům utvrzuje v tom, že může zpívat. Okolí jí laskavě lže a ona netuší, že potlesk posluchačů na privátních akcích je dobře zaplacený. Na samém sklonku života se ovšem nadšená amatérka rozhodne vystoupit na veřejnosti - a protože její cíle nikdy nebyly malé, pronajme si rovnou newyorský hudební svatostánek Carnegie Hall... 

Božská Florence je vybudována na napětí mezi objektivní realitou a zlatou bublinou, v níž hrdinka žije (a do níž jen zpovzdálí zasahuje válečná realita roku 1944). Potenciální nesympatičnost postavy smazává jak výkon Streepové, tak tajemství samotné Florence, skryté za nabubřelými kostýmy a operními gesty. Její ženský i profesionální osud je totiž jímavou tragédií započatou v raném mládí – a to, co těžce nemocnou dámu drží při životě, je právě nezpochybnitelná, vášnivá láska k hudbě.

Ve filmu pak nejde o to, jak dobře Jenkinsová zpívá, ale o to, že si s ultimativním nasazením naplňuje svůj velký sen. Božská Florence tak za fasádou elegantní dobové komedie skrývá mírně „asociální“ poselství: měřítky správnosti a autenticity každého z nás není naše okolí, společnost a její „hudební sluch“, ale jen my sami. 


USA / Velká Británie 2016, 110 min
Režie: Stephen Frears
Scénář: Nicholas Martin
Kamera: Danny Cohen
hudba: Alexandre Desplat
Hrají: Meryl Streepová (Florence), Hugh Grant (St. Clair),Simon Helberg (McMoon), Nina Ariandaová Agnes), Rebecca Fergusonová (Kathleen), John Kavanagh (Toscanini)
Premiéra: 25. 8. 2016


(Tenhle text jsem napsala pro Hospodářské noviny, jejichž redakci děkuju za možnost uveřejnit ho i zde, na blogu.) 

pondělí 22. srpna 2016

Noir Film Festival aneb psycho, kam se podíváš

Na Noir Film Festival jsem se chystala už v uplynulých letech, teprve letos jsem ovšem získala patřičnou motivaci. S dramaturgy festivalu Janou Bébarovou a Milanem Hainem jsem totiž dělala nedávno rozhovor do své rodné Revue Filmového přehledu - a dostala pak od nich laskavé, osobní pozvání na Křivoklát přijet. Program navíc letos vypadal neodolatelně (i když akce včera skončila, můžete se na něj podívat tady). Čtvrtý ročník  malého festivalu konaného programově v prostředí českého hradu trval čtyři dny - od 18. do 21. srpna. Přijela jsem v sobotu ráno a užila si dva dny nezkaleného diváckého potěšení.

Tři Olivie de Havillandové
v Temném zrcadle
Charakter Film Noir Festivalu samozřejmě připomíná spíš "sedmdesátkový" Krnov než MFF Karlovy Vary nebo Letní filmovou školu, a to jak sympatickou cinefilskou atmosférou, tak omezenou kapacitou daného prostoru (což samozřejmě souvisí). Městečko Křivoklát má problém ubytovat najednou víc lidí a také šestice míst, ve kterých se v hradním areálu promítá, pojme spíš hloučky diváků než davy. Od toho všeho se odvíjí komorní charakter akce, do jehož nálady zapadají i náhodní diváci - turisté, kteří se kromě návštěvy hradu spontánně rozhodnou ještě zajít do kina. Být křivoklátským noirovcem ovšem není turismus z líném letním rytmu - znamená to spíš stihnout pět šest filmů denně a projekce pečlivě prokládat návštěvami hradního bufetu (jídlo, pivo) a tematických festivalových stánků (káva, víno, lihovina). Pružnost vyžadovalo i různorodé klima v sálech: projekce, letos pojmenovaná po jubilantovi Kirku Douglasovi, se nalézala v bývalé varně hradního pivovaru a bylo v ní jako v morně. Na nádvoří a ve většině dalších projekčních míst pak panovalo teplé, slunečno-deštivé léto. Sobotní večer měl vyvrcholit projekcí Hitchcockovy Rozdvojené duše (1945) pod hvězdami, totiž na horním hradním nádvoří, předpověď počasí si však vynutila změnu: i v Královském sále ovšem naštěstí přelétali přes plátno netopýři.

Psychiatr a jeho frustrovaná manželka:
Premingerovo Ve víru
Pokud jde o program, domnívala jsem se, že ze sekce nazvané Freudovský noir udělám jen ochutnávku. Pouze dva z filmů, které jsem viděla, se však obešly bez postav psychiatrů a jejich pacientů. Nenacpaly se jen do akčního thrilleru Lineup (1958, režie Don Siegel) a noir westernu Surová kůže (1951, režie Henry Hathaway), který je mimochodem jednou ze zjevných inspirací Tarantinových Osmi hrozných.  To ovšem neznamená, že by bdělý lékařský dohled nepotřebovali i zloduši z těchto filmů. Posunutá psychika k noiru totiž patří skoro nedílně. Postavy a motivy spojené s psychiatrií (a populárním freudismem zvláště) se do filmu noir nedostaly náhodou: poválečná Amerika byla i světem traumatizovaných vojenských veteránů, a polehávat na psychoanalytikův gauč chodily i mnohé hollywoodské celebrity. Producent Daryl O. Selznick se rozhodl své pozitivní zkušenosti s psychoanalýzou promítnout do Rozdvojené duše (nad jejíž odbornou správností bděla osobně jeho analytička May Rommová, s níž se prý režisér Hitchcock hodně hádal). Scenárista Ben Hecht využil zápletku točící se kolem psychoanalýzy nejen v tomto Hitchcockově romantickém dramatu, ale i v psychothrilleru Ve víru (1949, režie Otto Preminger), kde se utkají podlý hypnotizér, úspěšný psychiatr a jeho odcizená manželka-kleptomanka. Nakládání s psychiatrickou a psychoanalytickou vědou bylo ovšem tady i v jiných noirových příbězích mnohem volnější.  

Zdravotní sestra se zamilovala do
nesprávného muže
V Uličce přízraků (1947, režie Edmund Goulding) jde sice o vzestup a pád falešného "mentalisty"(skvělý Tyrone Power), důležitou roli však hraje i vykladačka karet, která hrdinův osud předpoví pomocí tarotu. V roli krásné, chladnokrevné zlodušky se pak objevuje psychoanalytička Ritterová, která nahrává tajně zpovědi svých klientů na gramofonové desky a zneužívá informace k jejich vydírání. (Šlo možná o dobovou praxi, neboť na gramofonové desky si nahrával své terapie i hrdina Ve víru.)  Také protagonistka Posedlé (1947) je postavou, jejíž osud zkomplikuje noirová psychóza. Než se ovšem hrdinka Joan Crawfordové ocitne v odborné péči, napáchá se svou fanatickou láskou k povětrnému architektovi mnoho zla. Na další psychonoir - Hitchcockovo Vertigo - jsem nešla, mám ho nicméně stále v dobré paměti jako brilantní "snový" příběh o možná nejsložitější filmové psychoterapii, jaké se může dostat hrdinovi strádajícímu pocitem viny.  

Pokud jde o Temné zrcadlo (1946), režie Robert Siodmak), kterým jsem svou křivoklátskou jízdu zakončila, jde o příběh identických dvojčat, z nichž jedno trpí vražednickými sklony. Na postavě psychiatra pak je úkol rozeznat, která z krásných sester (v důmyslném podání Olivie de Havillandové) si zaslouží basu a která snubní prstýnek. Důležitými nástroji vědeckého zkoumání se stávají Rorschachův test a lékařovo srdce, jež je ostatně neomylným barometrem i v případě doktorky Constance Petersonové z Rozdvojené duše.  

(Rozhovor s Janou Bébarovu a Milanem Hainem najdete tady na stránce Revue Filmového přehledu.)